Pulčinské skály
Valašské Klobouky 28. července 2013 - Při letním úklidu knihovny jsem náhodou narazil na text, který je více než sto let starý, publikován byl v roce 1905, vztahující se k přírodní památce Pulčinské skály. Jeho autorem je Boh. Matouš, učitel na Pulčinách. Ano, opravdu byla před sto lety na Pulčinách škola, podle místních kronik zde bylo v roce 1900 v 60 domech 323 obyvatel. Škola byla zřízena r. 1835 a jak jistě tušíte, jednalo se o jednotřídku.
PULČINSKÉ SKÁLY (původní text Boh. Matouše)
Jdeme-li as půl hodiny směrem severním od Pulčin, přijdeme nejprve k t. zv. „Rozpuklému kopečku“ (765 m.), o němž lid všelijaké pověsti si vypráví. Z místa toho, v okolí Pulčin, které leží 725 m nad mořem, nejvyššího, objeví se krásný rozhled do širého kraje Karpat. Tam k severu „Makyta“ a v dozírné dálce bělá se kaplička Radhošťská. Nejkrásnější však pohled je na východ k našim bratřím Slovákům, – úchvatné rozhledně na poříčí Váhu; ze vzdálených mlh ostře odrážejí se i v létě paprsky slunce se zasněžených hlav Gerlachovky a Lomnického Štítu. Maně se zamyslíte, však již oko vaše těkavé zabloudí dále k jihu a vpíjí se v mlhy obklopující Lopeník, Javořinu, ba i 15 hodin vzdálený Buchlov. Že na západ odtud Hostýn a mnohdy i Kroměříž vídati, mnohý svědek dokáže.
Nuž rychle dále k vlastnímu útvaru pískovcovému. Prvé místo, které navštívíme, je „Kravský krchov“, nazván tak proto, že zde již mnohému občanu při pastvě kráva se pomátla neb zabila, spadnuvši se skalin do rozsedlisek. Odtud kráčíme fantastickými chodbami, po většině lesem porostlými, které poutají oko pozorovatele a za malou chvíli staneme u vchodu do hluboké jeskyně, jíž kdysi prý byl průchod až na Uhry, který však dlouhou řadou let dnes již jest pobořen, proto ale jest odvážlivci přece možno ještě hodný kus do něho vniknouti. Nad jeskyní strmí do výše „Českobratrský stůl“ a o něco nižší, ale rozložitější „Kazatelna“. Všichni tito tři památníci dávných dob navzájem konali platné služby, neboť svého času zdržovali se zde tajně Čeští Bratři a tu ve „Sboru“ pod „Kazatelnou“ se scházívali; se „Stolu“ hlídač se rozhlížel, nehrozí-li jim nebezpečí. Dal-li jim výstražné znamení a bylo-li toho třeba, utekli prý jeskyní do Uher.
Po ohlédnutí pískovcových „hradeb“ vejdeme do zkamenělého „Hradu“ — v němž nejpestřejší jsou t. zv. „Jizby“. Zde možno přes 2 hodiny choditi a vždy nové kouzlo i pestrá podívaná na divokou přírodu upoutá náš zrak.
Odtud pak krásným lesem, náležejícím velkostatkáři Dreherovi, po jehož pozemku jsme většinou kráčeli, dospějeme ke „Schodkům“ a „Ludmilině skále“, které jsou nejčastěji navštěvovány a mezi mnohými návštěvníky na našeho milého básníka Svat. Čecha učinily tak pěkný dojem, že složil o nich balladu, které dopřál místa ve svých „Drobných črtách“. Jsouť to obrovské balvany silou přírody uměle seskupeny, které lahodí oku jednak svou ohromností, jednak svým nakupením, a my s výše as 500 m. díváme se radostně na dole pasoucí se stáda ovcí a krav i opodál pracující lid.
Sestupujeme opatrně do zadu a obejdouce pod „Zbojnický kostel“, sejdeme cestou pod útesem, kam nikdy slunce nezasvítí, pročež i stromoví mdle zde rostoucí má jehličí úplně bez zeleně.
Pověst vypravuje, že Pulčinské skály byly spojeny s Čertovými skalami koženým mostem. Pod skalami jsou sklepy a jeskyně plné pokladův, od nichž mají klíče černokněžníci a rozdávají z nich poctivým chudým lidem. Zlatem zasypána je tu bezedná studně, zlatem vládne kohout. Na sv. Jana Křtitele skály plápolaly ohněm a v pravé poledne svítilo slunce do kamenných dveří od pokladů. Klíč od těchto dveří nosí na prostředním prstě bílá paní, často se tu zjevující jako stařenka shrbená, v bílé plachetce zahalená. Kdo by klíčů chtěl se zmocniti, musil by se potýkati s divokými sviněmi. Někdy poklady zdejší potí se zlatem na povrch země a ovce zde se pasoucí zlatý pot roznášejí na nožičkách. Vídali tu také bílého koně a slýchali z podzemí znění zvonův. (konec citace)
Tak tedy praví pověst a ať už je pod skalami zlato nebo není, určitě stojí tato překrásná lokalita za zhlédnutí. Krásná je v každé roční době; přijdete-li sem na podzim, určitě si kousek toho místního zlata, aspoň v srdci, odnesete.
Na Valašsku na shledanou se těší
Jiří